 Skončila jsem devátou třídu a chystala se na střední školu. Byly prázdniny a trávila jsem je u maminčiny rodiny v Pravoníně, ve vesnici pod Blaníkem. 21. srpna ráno mě vzbudila teta slovy: "vstávej, je válka." A odešla do místního obchůdku stát frontu na jakékoli potraviny do zásoby. Zůstala jsem sama s malým bratrancem a nebyla jsem schopna myslet na nic jiného než na to, že chci domů, do Žďáru nad Sázavou. Nebyly mobilní telefony, teta v Pravoníně neměla ani pevnou linku, žádné spojení s domovem jsem neměla.
Když se teta vrátila, přesvědčovala jsem ji, že pojedu domů. Znamenalo
to cestu autobusem s několika přestupy. Ve Vlašimi, v Křelovicích, v
Havlíčkově Brodě. Odtud jsme jezdívali do Žďáru vlakem. Nechtěla o tom
ani slyšet. Všude panoval zmatek, pořádné informace nikdo neměl. Pustit
za takové situace na cestu patnáctiletou dívku, to si nechtěla vzít na
svědomí. Na máloco si pamatuji tak přesně, jako na svoji tehdejší
zatvrzelost. Nic jsem nechtěla slyšet, nic mě nemohlo zastavit. Musela
jsem domů! Stále jsem tetu přesvědčovala, že cestu zvládnu, že si
poradím. Ona si zoufala a nakonec nás i s bratrancem vzala a jeli jsme
do nemocnice do Vlašimi, kde byl hospitalizován vážně nemocný dědeček.
Byl autoritou, která měla zařídit, že poslechnu.
Dnes vidím, na co všechno musel tehdy myslet. Hospodářství mu sebrali
komunisté, syna a ženu pochoval před rokem, z rodiny zbyla jenom dcera
(moje maminka) se dvěma dětmi a snacha s malým synkem. A "začala válka."
Musela jsem mu slíbit, že se nehnu z Pravonína. Cestou z nemocnice jsme
se s tetou a malým Jiříkem tiskli ke zdím. Vlašimí projížděly tanky,
tíživá atmosféra obav na všechny doléhala. Pamatuji si, že se ve městě
jakoby setmělo. Bylo to prachem, který zvedly tanky a který zahalil
město do polotmy. Večer jsme se vrátili do Pravonína, autobusy zatím
jezdily. Asi to mě utvrdilo v jistotě, že se domů přece jenom dostanu.
Další den mě už teta neudržela. Nasedla jsem na autobus - a dostala se
pouze do Vlašimi. Odtud již další autobusy nejely, vypukl zmatek. Na
nádraží mi řekli, že mým směrem pojede nějaký vlak. Byl skoro prázdný.
Nastoupila jsem do vagónu se starými dřevěnými lavicemi a jela
Posázavím. Vlak jel pomalu a já cestu prostála u okénka. Podél trati
stály hloučky lidí a mávaly praporem naší země. Ten obraz stále vidím,
jako ve filmu. Vlak jede, někam mě veze. Vstříc letům, o nichž nic
netuším. Po dalším přestupu do jiného vlaku jsem dorazila před půlnocí
domů, do Žďáru.
Dnes vím, že jsem se chovala šíleně a způsobila spoustu starostí tetě,
dědečkovi, mamince. Tam někam do dáli jim posílám tuto vzpomínku a
poděkování. Vím, že mi již dávno všichni odpustili.
Ale okupantům jsme neodpustili. Nikdy a nikdo ze zbytku naší rodiny.
Plynuly roky normalizace, kdy si jedni komunisti vyřizovali účty s
druhými. A také s ostatními lidmi v naší zemi, kteří s jejich ideologií
neměli nic společného. Dědeček zemřel krátce po okupaci. Maminka se
pádu komunismu dožila, ale celý produktivní život jí vzaly dva
totalitní režimy. Když jí bylo deset let, přišli nacisté, když jí bylo
devatenáct, nastoupili komunisté. Skončili, když jí bylo šedesát. Moje
generace má to úžasné štěstí, že může část svého života prožít ve
svobodné demokratické zemi. Generace našeho syna se do komunistické
totality narodila, ale má dost času na to, aby se svým životem něco
pořádného udělala. Až naši vnuci se narodili do svobody a nic si
nepřeji silněji než to, aby v ní prožili celý svůj život. Aby se
prachem od tanků okupantů nikdy nezatmělo tam, kde budou trávit své
prázdniny.
Miroslava Němcová
17. 8. 2009
Powered by JoomlaCommentCopyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved.Homepage: http://cavo.co.nr/ |
