„Snad je to poslední dopis, který Vám posílám. Vstupuji právě jako
dobrovolník do českého pluku, který se organizuje v Kyjevě. Proč tak
činím, myslím, Vám bude lehko uhádnouti. Mohl bych sedět na Kavkaze
pěkně v teple, bez nebezpečí, jako žijí druzí, ale mě táhne tam ne snad
touha po dobrodružství nebo slávě, naopak, cosi mi povídá, že už se
nevrátím – je tu něco jiného, čím jsem nucen k tomuto kroku. Je to
čest, sokolská čest, a ta musí zůstat neposkvrněnou - vidím, že je to
boj za svobodu nás Čechů, a to by bylo opravdu hanbou zůstat stranou
…“. Takový je obsah jednoho z úryvků dopisu Josefa Jiřího Švece, který
napsal 31. srpna 1914 z Kyjeva svým rodičům do Čenkova u Třeště.
V letošním roce oslavíme 90 výročí vzniku svobodného státu Čechů a
Slováků a zároveň budeme vzpomínat i na osobnosti, které svým
charakterem i přístupem k životu byli a jsou tou nezapomenutelnou živou
a konající stopou. Ať již z důvodu našeho nezájmu, neznalosti nebo malé
propagace bývá nám kolikrát utajeno, že i v našem nejbližším okolí žili
muži a ženy, kteří měli velká a statečná srdce a kteří byli a jsou
právem nazýváni hrdiny.
Josef Jiří Švec k hrdinům patří a je moc dobře, že zítra 19. července
si to v Třešti a v jeho rodišti Čenkově přesně na den v době sto
dvacátého pátého výročí jeho narození připomeneme.
Dne 29. června 1917 zahřměla v tichu bojových pozic mohutná rána z
těžkého ruského děla a každý věděl, že přišla očekávaná chvíle – povel
k nastávajícímu útoku. Hoši, hrdinové od Zborova, legionářští bratři,
neohroženě a neochvějně jako jeden muž nastoupili bojovat v tomto
jednom z nejtěžších bojů I. světové války na ruské frontě. Šli
odhodláni čestně dokázat před celým světem, že si naše národy zaslouží
již konečně žít ve svém vlastním svobodném státě.
Za hrdinství v těžkém boji byl Josef Jiří Švec povýšen na poručíka a s
ním byli vyznamenáni i další hrdinové, bratři od Zborova. Poručík Švec
byl jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku a velitel pluku mu s důvěrou
svěřoval velmi odpovědné úkolů. Nejtěžší období našich ruských legií
nedalo na sebe dlouho čekat. V neutěšeném stavu jaký trval již od
únorového svržení carské vlády, vypukl ještě větší zmatek a rozvrat
celé ruské země po bolševické revoluci.
Koncem srpna 1918 byla udělena Josefu Jiřímu Švecovi po zásluze hodnost
plukovníka a byl již definitivně jmenován velitelem 1. pluku. Naše
oddíly statečných bojovníků však řídly a slábly, slíbená pomoc
spojeneckých armád nepřicházela a protibolševické útvary selhaly.
Legionáři začali ztrácet víru ve smysl dalšího boje proti nyní již
značným přesilám bolševiků a u železniční stanice Aksanova unavení a
demoralizovaní legionáři již odmítli plukovníku Švecovi plnit rozkazy.
Tehdy v noci na 25. října usedl plk. Švec se svým náčelníkem štábu, aby
napsal rozkaz, jak zamýšlí bojově nasadit své pluky v příštích dnech.
Vlastní rukou provedl úpravu celého rozkazu, jaká bude třeba provést
opatření. Pak ještě kolem třetí hodiny ranní usedl sám k psacímu stolu
a napsal výzvu velitele pro všechny důstojníky a vojáky 1.
československé střelecké divize. „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše
vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta
…“ Byly to jeho poslední myšlenky a velice závažná slova na kusu
obyčejného papíru … Pak již zazněl tupý výstřel z jeho železničního
vagonu.
Pohřeb byl v Čeljabinsku dne 28. října 1918 – v den, kdy Praha a s ní
celý národ jásal nad obnovou naší státní samostatnosti. V patnáctém
roce po jeho dobrovolné smrti se vrátily tělesné pozůstatky hrdinovy do
svobodné vlasti a byly 1. října slavnostně uloženy k trvalému odpočinku
v rodné zemi. Na cestě ze slavnostní síně Národního muzea do Památníku
osvobození jej vyprovázely zástupy, především z řad sokolů. Za druhé
světové války pak byly z rozkazu nacistických okupantů převezeny
pozůstatky plukovníka Švece z Památníku osvobození do rodinné hrobky v
Třešti. Pohřbu se směli zúčastnit jen nejbližší příbuzní. Také pomník v
Praze na Pohořelci a v Českých Budějovicích musel být odstraněn a
podobný osud stihl i pamětní desku na rodném domě v Čenkově, která se
však po skončení II. světové války vrátila díky železničáři – vlastenci
Antonínu Jedličkovi, který ji přes okupaci bezpečně ukryl, na své místo.
Západomoravská župa sokolská, která dala podnět k odhalení pamětní
desky na rodném domku v Čenkově v neděli dne 15. května 1921, se od
tohoto dne nazývá Sokolskou župou plk. Švece.
Miloš Vystrčil
Sledujte další zajímavé informace a zpravodajství z kraje Vysočina
Powered by JoomlaCommentCopyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved.Homepage: http://cavo.co.nr/ |