|
Středa, 10 září 2008 |
 Na první pohled se zdá tento kompilát jmen dost nesmyslný. Přesto jistý smysl má. Jsou to jména o kterých se v uplynulém týdnu nejvíce hovořilo. Minulý týden to bylo šedesát let co nás opustil velký státník, politik,
diplomat dr. Edvard Beneš, který stál u zrodu Československé republiky
a Společnosti národů. V roce 1935 se stal druhým prezidentem naší země.
Brzy nato, ale přišla Mnichovská dohoda a 5.10.1938 Beneš abdikoval a
odešel do exilu.
Po okupaci zbytku státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný. V průběhu války dosáhl uznání státu, vlády i prezidenta u všech spojeneckých států. Beneš opět vykonával funkci československého prezidenta, ale v exilu. Po roce 1945 marně čelil nástupu komunismu. V roce 1948 jmenoval Gotwaldovu vládu. O poslední pokus o odpor se pokusil v květnu téhož roku kdy vzdoroval podpisu nové ústavy. Poté abdikoval a v září nás navždy opustil. Jeho myšlenky i pojetí politiky má myslím přesah dodnes. Vždyť to byl právě Beneš, který stál u zrodu Společnosti národů, stejně tak i u vzniku Organizace spojených národů. Věřil totiž, že multilaterální politika zabrání válce a zajistí bezpečnost Československé republiky. Dr. Edvard Beneš by měl radost, kdyby mohl sledovat jak je naše země integrována ve strukturách Evropské unie a Severoatlantické aliance. Přesně o tento typ konceptu zahraniční politiky se Beneš pokoušel. K odkazu prezidenta Beneše se ještě vrátim ale teď k jménu druhému, totiž k staronovému předsedovi Martinu Bursíkovi. Musím hned na úvod vysvětlit, že jsme se sjezdu účastnil jako pozorovatel, nikoliv jako delegát. Kromě samotného velmi zdlouhavého průběhu, který od počátku provázeli obstrukce ze strany příznivců Dany Kuchtové mě překvapila skutečnost, že mnozí řečnící citovali TGM, když říkali: "Demokracie není anarchie ... udělejte to či ono." Jistě měli pravdu. Přesto však to byl právě Masaryk a Beneš, kteří se zcela obětovali pro svou zem, pro princip demokracie. Snad jen jeden příklad z mnoha. Edvard Beneš jistě nechtěl přijmout demisi ministrů a jmenovat ty, které dosadil Klement Gotwald. mohl vzdorovat, ale rozhodl se, že si zachová tvář demokrata. Lidé v květnových volbách roku 1946 ukázali, že komunisty podporují a Beneš jim tedy musel vyhovět chtěl-li zůstat demokratem. Učinil tak i přesto, že vnitřně nebyl přesvědčen o správnosti tohoto kroku. Věděl, že demokracie u nás končí, nepodepsal komunistickou ústavu a raději odešel. Obětoval svůj osobní názor většině v demokratických volbách vyslovené. A jméno poslední, které v posledních dnech zaznívalo velmi často. Poslanec Jan Morava, který se pokoušel o vydíraní a zastrašení naší kolegyně Olgy Zubové. Když přehlédnu spekulace a aniž bych si chtěl přivlastňovat nějaké právo soudu, musím se přiznat, že jsem si nebyl úplně jistý, zda má smysl se hnát do politiky, když si uvědomuji, že budu muset spolupracovat s lidmi jako je on. Dlouhou dobu jsme nad tím přemýšlel a také nad tím, jak si mohu po podobném skandálu získat přízeň a důvěru voličů. A znovu jsem si vzpomněl na Beneše. Způsob, jakým jednal a obohatil tak českou politickou kulturu je myslím inspirací i dnes. Svůj úřad, ministra, premiéra a později jako prezidenta chápal jako službu své zemi Nebyl politikem, ale státníkem. V tuto chvíli naší zemi státníci, kteří by mysleli na přesah do budoucna a tomu podřizovali svá rozhodnutí, prostě chybí. Důležité je teď. Zítra dnešek volič - občan zapomene. Nedělám si státnické ambice - to rozhodně ne, ale politiku chápu jako službu svému regionu, své zemi, vám, svým spoluobčanům. Armáda mě naučila upřímnosti a obětování se pro celek a to mi jak doufám zůstalo.
Powered by JoomlaCommentCopyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved.Homepage: http://cavo.co.nr/ |
